JAK SE STAVÍ DÁLNICE
Text: Adam Maršál, ilustrace: Marcel Brna
Je to jako velká strategická hra. Každý k rok musí být připravený, promyšlený a naplánovaný. Jakou úlohu v ní plní různé stroje Cat od Zeppelin CZ a kam až se dnes stavaři posunuli díky vyspělým 3D technologiím? Nad plány nového dálničního úseku mezi Budimírem a Bidovci u Košic nám to prozradili Tereza Konečná ze stavební společnosti Skanska a Ivan Blažek z firmy Sitech.
Kouzlení v trojrozměrném světě
Pokud jste někdy něco budovali, víte, kolik to dá práce. Třeba taková polička na knížky! U dálnice je to podobné, jen trochu větší. Musíte učinit rozhodnutí, podívat se do peněženky, vymyslet projekt, sehnat materiál a nářadí, dát tomu nějaký čas, hlavně to nepokazit, a jednoho dne je polička hotová. U dálnice všechno trvá o něco déle. Hodně se o tom mluví, spousta lidí je proti, kdežto řidiči mrmlají, proč už se dávno nejezdí. Jakmile se všichni konečně shodnou, udělá se soutěž na projekční firmu a pak druhá na společnost, která silnici postaví. Projekt se nejdřív vypracuje jako jeden velký plán, který se dá vytisknout a položit na stůl nebo přilepit na zeď. Dalším krokem je dnes oblíbené „třidéčko”, tedy model, kde mají všechny objekty svůj objem a tvar. Zatímco dříve se modelovalo ze sádry či dřeva, dneska všechno sviští v počítačovém softwaru. Výsledkem je digitální 3D projekt, kterým se dá procházet jako ve hrách na playstationu. Tento projekt se později nahraje do stavebních strojů, které v něm jezdí, pracují, kopají i hrnou přesně tak, jak se od nich čeká. Precizní prací se šetří čas i peníze. To jsme ale trochu napřed. Nyní se podíváme na úplný začátek.
Ani moc rovná, ani moc klikatá
Všichni by si přáli, aby byly věci jednoduché. Jenže tak to není. Když chcete dálnici z bodu A do bodu B, nemůžete stavět podél přímky, která je nejkratší a nejspíš také nejlevnější. Má to spoustu důvodů. Za prvé je spousta míst, které dálnici překážejí, jako třeba rybníky, letiště, vojenské prostory, zimoviště tetřevů a podobně. Takže tudy prosím ne. Komplikací jsou i města a lidé, kteří se chtějí v noci normálně vyspat. Obydlí se proto také obchvacují. Na všechno jsou normy a přes ně nejede vlak, že? Na vodní toky se dálnice vedou kolmo, aby byly mosty co nejkratší, a úplným postrachem stavařů jsou oblasti, s nimiž se nedá udělat nic jiného, než je provrtat a dálnici vést pod povrchem v tunelech. Ty jsou tak drahé, že vás úplně přejde humor. Když to aspoň trochu jde, kopcům a horám je lepší se vyhnout, ale ne zas moc, protože dlouhá objížďka taky něco stojí. Je to prostě alchymie. V potaz se samozřejmě bere, že půdu někdo vlastní a je třeba ji vykoupit. Při stavbě se dále dodržuje tzv. směrové řešení. Podle něj nemůžou mít dálnice moc rovných úseků, aby na nich řidiči neusínali, ani moc zatáček, protože by pořád někdo boural.
Měříme a tyčíme
Tahle část je celkem nudná, ale bez ní to nejde. Pokud máte mezi přáteli geodeta, řekne vám přesně to samé. Než se rýpne do země, musí se všechno zaměřit a vytyčit, aby stavba na vlas přesně souhlasila s plánem. Geodetům v tom dnes pomáhají moderní technologie včetně dronů s GPS a kvalitními foťáky. Vytyčení se pořád dělá zatloukáním kolíků, ale už to není nutné úplně všude. Nepřístupným místům se geodeti můžou vyhnout, protože většina strojů už dnes stejně jede podle 3D projektu. Svou polohu v něm neustále kontrolují prostřednictvím zařízení, kterému se říká 3D nivelace. Díky spojení s totální stanicí nebo s GPS družicí stroje velice dobře vědí, kde se nacházejí a kde smí či nesmí pracovat. Strojníci na svých displejích vidí nejen to, co se bude stavět nad zemí, ale i pod ní, takže nerozkopou vodovod nebo trubky s plynem, což je malér a stopka na několik týdnů. Všemi potřebnými daty dneska geodeti dokážou všechny stroje na stavbě nakrmit pěkně na dálku za pomoci internetu, takže nemusejí běhat v holínkách s USBéčkem od jednoho k druhému. Jak už vás možná napadlo, v tuhle chvíli se nacházíme někde na půli cesty. Jednoho dne se už možná jen nahrají data, stroje se rozjedou a dálnici postaví úplně samy. Ale nebudeme předbíhat a rozčilovat čtenáře, kteří nedají dopustit na poctivou lidskou práci.
Překážky a ornice pryč
Všechno, co dálnici překáží, musí z cesty. Překládají se kabely, odstraňují se staré silnice, kácí lesy, řežou křoviny, bourají se domy. S většinou prací si poradí klasické stroje vybavené přídavným nářadím, jako jsou mechanická a hydraulická kladiva nebo křovinořezy. Dětská radost přichází ve chvíli, kdy je nutné něco odstřelit (samozřejmě žertujeme, jde o čistě profesionální zásah). Významným úkonem je odstranění životadárné ornice, která se shrne a odveze, aby mohla plodit někde jinde. Lepší stroj než dozer na tuhle práci ještě nikdo nevymyslel. Současně se zakládají příjezdové cesty. Některé z nich později zaniknou, jiné zůstanou v podobě přiváděcích silnic k budoucí dálnici.
Tvrdé horniny stavbu ztěžují a prodražují
Dlouho před pokládkou vozovky se musí krajina uzpůsobit a urovnat, aby se nevlnila nahoru a dolů jako horská dráha. Než se rozhodne, jaké stroje vyjedou, udělá se průzkum a zatřídění hornin. Tvrdší horniny vyžadují nasazení těžší techniky, více práce i vyšší náklady. Nejmenší odpor kladou sypké a rýpné horniny, s nimiž si snadno poradí nakladače a dozery. Trhatelné horniny je třeba odstranit za pomoci buldozerů s rozrývadly a těžkými rýpadly nad 40 tun. Pevné horniny jsou pak soustem pro těžké rozrývače, někdy dokonce trhaviny. Dozery i rýpadla Cat s 3D nivelací usnadňují strojníkovi práci, protože je zcela zřejmé, kde a kolik materiálu musí vytěžit nebo shrnout, případně doplnit a nahrnout. Tam, kde je v krajině materiálu moc, se vytváří takzvaný zářez. Kde materiál naopak chybí, doplní se násypem. Ideální je, když se horniny vytěžené ze zářezu použijí v nedalekém násypu, takže se nemusejí daleko a draze dopravovat.
Na každou vzdálenost se hodí jiný stroj
Když se díváte na stavbu dálnice, za chvíli vám dojde, že se pořád něco někam vozí. Rozhodujícím kritériem pro volbu správného prostředku je vzdálenost. Na vzdálenost v desítkách metrů si s tím v pohodě poradí dozery a nakladače, které půdu rozhrnou nebo naloží a odvezou podle potřeby. Velkým pomocníkem v těžkém terénu je potom dampr, který všude projede a hodně uveze. Pro dopravu na větší vzdálenosti mimo stavbu jsou vhodná nákladní auta. Skrejpry jsou na našich stavbách k vidění málokdy kvůli vyšší spotřebě. Materiál vytěžený ve výkopu se shromažďuje na skládkách, kde se buď jen vrství, nebo dále upravuje. Zemina se pomocí nakladačů sype na hromady, skalní horniny se drtí v čelisťových drtičích, menší čelisťové drtiče si zase poradí se starými betony. Manipulaci s materiálem na skládkách usnadňují dozery, nakladače, těžká rýpadla a nákladní auta. Během provádění výkopu se začíná rýsovat, jak bude dálnice v krajině vypadat. Na práci se podílí veškerá mechanizace osazená 3D naváděním, které ji nechá kopat, hrabat, hrnout vždy jen tak, aby to bylo přesně podle plánu.
Bagry jako univerzální pomocníci
Bagry pokládají výpustě a trubky kanalizace, osazují žlaby prefabrikovanými objekty z betonu, později ukotvují i svodidla. Na tuto činnost se hodí lépe než jeřáby, protože jsou rychlé a flexibilní. Součástí dálnice jsou také inženýrské sítě. Po výkopu přijdou na řadu násypové práce, které se provádějí po vrstvách. Podle typu materiálu se vrství v tloušťce od 20 cm až po 1 metr. Materiál ze skládek vozí dampry nebo nákladní auta a o jejich rozhrnutí se pak starají dozery nebo grejdry. Udržovat správnou tloušťku strojníkům umožňuje 3D nivelace. Důležitým pravidlem je, že každá vrstva se musí během jednoho pracovního dne ukončit vždy v celé šířce. Ten samý den musí být také zhutněna čili uválcována.
Nejdražší vrstva nakonec a může se jezdit
Jako poslední se pokládá takzvaný kryt. To už je povrch, po němž budeme jezdit. Používá se buď beton, který je dražší, odolnější a trvanlivější, nebo asfalt, který je levnější, méně hlučný a komfortnější. Výběr je těžší než ve francouzské restauraci a účet vyšší než v running sushi. O pokládku materiálu dováženého na stavbu nákladními vozy se starají finišery, které jej vrství precizně podle 3D nivelace. Až úplně poslední vrstva se dělá jednolitě podle ručního nastavení na stroji – takzvaně na lištu - aby byla všude stejně tlustá a nevlnila se. Finální vrstvy jsou nejdražší, a proto se musí pokládat opravdu přesně. Když na deseti kilometrech dálnice přidáte o centimetr navíc, náklady se vám zhoupnou o pár milionů. Takže bacha! Kryt se opět poctivě zhutní a je hotovo. Mezitím se staví benzínky, odpočívadla, ukotvují svodidla a informační cedule, narýsují čáry, přestřihují pásky a můžeme jet!
Díky strojům Cat od Zeppelin CZ, připraveným pro práci s technologiemi BIM, není pro stavební společnost Skanska problém dokončit práce v termínu a bez jediné chybičky.
