Řízené horizontální vrtání ve skalním prostředí v příkladech Foto: TALPA-RPF s.r.o. Bezvýkopová technologie pro vrtání ve skále je náročnou disciplínou, pro její úspěšnost je klíčové splnění dvou podmínek. Prvou je znalost charakteru horninového prostředí v místě vrtání a druhou je kvalita projektové přípravy. 108 STAVBA Geologický průzkum provedený během přípravy projektu postaveném na bezvýkopové technologii by měl být samozřejmostí. Ve skutečnosti je převážná míra projektů postavena na extrapolaci dřívějších průzkumných vrtů. Ty bývají často vzdálené od místa realizace bezvýkopové technologie, takže skutečná geologie v lokalitě zcela neodpovídá předpokládaným podmínkám. Následující příklady ukazují význam splnění těchto podmínek v praxi. Zřejmě nejvhodnějším příkladem, kdy byly splněny obě výše uvedené podmínky a kdy jsme mohli pracovat podle velmi kvalitního projektu, bylo bezvýkopové provedení dvouramenné shybky výtlaku pod řekou Vltavou v Praze. Oba vrty v délce 160 m byly vedeny z těsné blízkosti komunikace ulice Roztocká, překonaly nejprve Šárecký potok v hlubokém zářezu a pokračovaly na Císařský ostrov. Provedení pilotního vrtu bylo zvláště na břežní straně velmi náročné, převýšení mezi břehy a nejnižším bodem pod řekou bylo 12 m. Informace získané během pilotního vrtu potvrzovaly předpokládaný výskyt drobů a břidlic v různém stavu navětrání, takže hornina měla tendenci odlučovat se po deskách tloušťky až 100 mm. Tento fakt by mohl způsobit vypadávání bloků horniny do vytvořeného vrtu a zablokovat vtahování potrubí do vrtu. Proto byl zvýšen rozměr vrtaného otvoru z plánovaných 550 mm na 700 mm. Do takto připravených vrtů bylo pak bezpečně vtaženo polyetylénové potrubí D400 mm. Provedení první shybky trvalo deset dní, ve druhém případě s využitím zkušeností byl vrt proveden za sedm dní. Případem stavby, ve které se projektem předpokládané geologické podmínky výrazně lišily od skutečnosti, bylo bezvýkopové provedení pokládky ocelové chráničky DN 300 pod budoucím tělesem dálnice u Mirotic. Důvodem pro volbu této technologie byla relativně velká hloubka uložení chráničky pod aktuálním terénem. Provedení pokládky do výkopu by bylo jistě finančně i technicky velmi náročné, takže se řízené horizontální vrtání s valivými dláty přímo nabízelo. Geologický průzkum nebyl v místě vrtání proveden, důvodem byla zřejmě snaha dále nenavyšovat cenu projektových prací. Projektovaná délka ocelové chráničky DN300 mm byla 54 m, projekt byl postaven na předpokladu výskytu hornin třídy R3 až R6, tedy hornin s pevností v prostém tlaku kolísající od 15 MPa až po maximálně 50 Mpa. Tyto parametry odpovídají podmínkám pro standardní použití valivých dlát a pro realizaci byl vybrán stroj DitchWitch 40 AT s maximálním tahem 18 tun. Pilotní vrt překonal nejprve vzdálenost 25 metrů od stroje ke startovací jámě do hloubky 4,5 metrů a po 54 metrech
RkJQdWJsaXNoZXIy NTc1ODM=